Rebarbora | Dovolená v Tortoreto Lidu v roce 2017

Když už jsem se s vámi podělila o dojmy a zážitky z letošní dovolené, slušelo by se nějakým způsobem konečně shrnout i dovolenou loňskou :o). Ta byla na rozdíl od té letošní mnohem teplejší (přeci jen je i v Itálii v červenci tepleji než v červnu), takže jsme se mnohem víc koupali, na druhou stranu jsem si ale zdaleka nepřipadala tak v pohodě, odpočatá a zkrátka vydovolenkovaná jako letos, protože jsme s sebou trochu neplánovaně vzali i jedenáctileté dítě. Už cesta ukázala, že jsem se měla daleko líp připravit, protože jsem dost často neznala odpovědi na všechny ty všetečné otázky, takže pro pořádek: cesta z Budějovic do letoviska Tortoreto Lido je dlouhá 1116 km, jedeme přes Dolní Dvořiště směrem na Salcburk, potom po A10 na Villach přes zpoplatněné rakouské tunely (Tauern dlouhý 6,8 km a Katschberg dlouhý 5,5 km, přičemž Tauern je 6. nejdelší tunel v Rakousku v nadmořské výšce nějakých 1500 km a oba byly poprvé zprovozněny v roce 1975), pak po A23 směrem na italské Udine, dál po A4 kolem Benátek na Padovu, potom po A13 na Bolognu, pak po A14 k pobřeží směrem na Anconu a pořád dál na jih směrem na Pescaru, ale tam už nedojedeme a sjíždíme z dálnice do palmové riviéry (zhruba na úrovni Terama).

Vyjížděli jsme v pátek 21. července 2017 v půl jedenácté dopoledne a kromě menší průtrže mračen v rakouských Alpách bylo i po cestě krásně slunečno a teplo, dokonce až tak, že taťka lehce panikařil, že se nám přehřívá auto, ale ve skutečnosti se vůbec nepřehřívalo, jen se prostě kvůli polednímu horku a jízdě do alpských kopců zapnul větrák, což mu následně do telefonu potvrdil i technik ze servisu, že je to takhle v pořádku :o). Kvůli teplu se pak ani v noci nedalo v autě spát, navíc jsme se na přeplněné zadní sedačce (kromě pasažérů jsme tam měli i nějaké tašky :o( tísnili dva, resp. mě utiskovalo ono jedenáctileté dítě, které usnulo tím úžasně mrtvolným spánkem, jaký umí všechna mláďata a z něhož by ho nevzbudilo ani dělostřelectvo, přičemž se nezapomnělo pořádně roztahovat a "odkládat" si (přesněji řečeno s žuchnutím upustit) své vytáhlé nohy a ruce mně na klín, za krk apod. :o(. Snad poprvé jsem si tak ve dvě ráno četla na parkovišti pod lampou veřejného osvětlení (konkrétně čtvrtý díl Tase :o), kde byl alespoň trochu dýchatelný vzduch, byť jsem teda byla fakt unavená, ne že ne, a občas otravovali komáři. Do Tortoreta Lida jsme dorazili v sobotu kolem půl jedenácté dopoledne, a přestože podle katalogu je ubytování normálně dostupné až od tří odpoledne, měli jsme štěstí a náš apartmán 405B už byl uklizený a připravený, takže jsme se mohli nastěhovat a nacpat zásoby do mrazáku :o). Úplně jsem nechápala, proč mamka trvala na tom, abychom měli plavky a věci k vodě nachystané v taškách, když pak sveřepě vybalovala hlava nehlava, ale budiž (já osobně jsem byla solidně přehřátá, takže bych koupačku ocenila co nejdřív :o(. V moři jsme se nakonec odpoledne vykoupali a dítě si na vlastní kůži otestovalo, že je opravdu slané :o) Sice byly trochu vlny, ale voda byla poměrně teplá, a tak jsme si celkem pěkně zaplavali. Cestou od moře jsme dokonce vyzkoušeli i nově vybudovaný bazén (při naší poslední návštěvě před dvěma lety bylo na jeho místě ještě zatravněné hřiště pro děti), který byl asi o stupínek až dva chladnější než moře. Jinak jsem si hned v sobotu trochu spálila záda, protože jsem je neměla pořádně natřená, jen jsem si je sama stříkla sprejem, ale evidentně ne všude :o(, aneb takhle to pak vypadá, když člověk zcela zbytečně trucuje, protože se cítí ukřivděný – v noci mě pak ty lopatky docela pálily, jakmile jsem si lehla na záda, což už se mi dlouho nestalo :o(

V neděli 23. července 2017 jsme se ráno nikam nehonili a v klidu jsme si trochu přispali (asi do půl osmé), abychom dohnali deficit z cesty. V devět hodin nás pak po snídani čekala schůzka s delegátkou a majitelkou CK v jedné osobě, paní Hlaváčkovou, během níž jsme si jen ujasnili, jak je to s půjčováním kol v rezidenci (jinak všechno známe a vlastně nic nepotřebujeme :o), a pak už jsme kolem desáté vyráželi zase k moři. Ale upřímně řečeno s jedenáctiletým dítětem bylo jakékoli koupání trochu otrava, protože si vlastně člověk nemohl pořádně zaplavat – to bylo samé: "Hele, teto." a "Podívej." a "Já se budu potápět a ty se dívej.", což mi ve výsledku dost kazilo celkový dojem z dovolené, že si ji člověk pořádně neužil a nebyla to taková ta správná pohoda. Sice vím, že náš dětský spolucestovatel byl de facto hodný a poslušný a vůbec, ale pořád vyžadoval nějakou pozornost a ohledy, kdy se podle něj vlastně řídila celá naše dovolená :o(. Když pominu fakt, že se člověk občas neměl na odpolední siestu kam vrtnout (sice nespím, ale většinou si v posteli čtu a oproti tomu je plastová kuchyňská židle dost nepohodlná :o(, vadilo mi, že se kupovalo víc věcí s lepkem jako pizza a sladké koláčky apod. a já se pak strachovala, kam si můžu odložit talíř s jídlem, aby mi do něj nikdo nenadrobil – já vím, že to může znít paranoidně, ale řekla bych, že o hnačku na dovolené stojí málokdo, nehledě na to, že se čtvrtým pasažérem jako by všichni měli na očích klapky a já byla zase až tou poslední v řadě, na koho se berou ohledy :o(. Nejvíc mě pak dojímají věty typu: "Co pořád máš s tím lepkem? Vždyť se to nezblázní!" a když po dobrém domlouvám, že jako vím, že jsem s tím otravná a občas buzeruju, ale že přece ví, že mám alergii na lepek a že bych prostě jen nerada strávila zbytek dovolené na záchodě, dostane se mi přezíravé odpovědi ve stylu: "Já vím, ale nemůžu si všechno pamatovat." neboli "Je mi to totálně ukradené.". Jakože chápu, že to nemůžu čekat od dítěte, které se mnou ani nebydlí v jedné domácnosti, ale počítala bych, že právě proto, že bude existovat zvýšené riziko, budou naši spíš na mojí straně a budou na mě víc myslet a snažit se mě chránit, místo aby mě přehlíželi, jak širé lány a cizí dítě na návštěvě pomalu nosili na rukou. Na druhou stranu jsem si díky tomu uvědomila, že si vlastně obvykle svoji dovolenkovou roli benjamínka neskutečně užívám a že jsem asi docela sobec, když takhle žárlím na malé dítě, což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo, ale nešlo s tím moc dělat. Taky mě napadlo, jestli mamce přece jen už nějak nechybí vnoučata (kterých se ode mě tedy rozhodně nedočká), když se rozhodla vzít s sebou na dovolenou dítě, které skoro ani neznáme, byť je z příbuzenstva, ale čert ví. Každopádně v důsledku toho všeho byla loňská dovolená sice teoreticky (jakože materiálně, počasím a tak) docela povedená, ale psychicky a pocitově jsem si neodpočinula ani za mák :o(.

No ale dost fňukání, zpátky k událostem. V neděli jsme si krom jiného koupili taky pořádný italský meloun – sice ho byla jen půlka, ale i tak vážila skoro osm kilo :o), a večer jsme vyrazili na zmrzlinu do plážového baru Antares. V pondělí 24. července 2017 jsme si pro jistotu nařídili budíka na pátou s tím, že se vypravíme na východ slunce k moři, protože ale bylo dost mraků, šla jsem nakonec sama (ostatní to vzdali). Ukázalo se, že v pět ráno je ještě celkem brzy a slunce vychází až kolem půl šesté, ale i tak měla ranní atmosféra něco do sebe. Byla ještě docela tma a svítilo pouliční osvětlení, písek byl na bosé nohy chladný, až skoro voda působila tepleji než vzduch. Prošla jsem se kus po pláži směrem na sever, nasbírala jsem si nějaké mušle, některé i poměrně velké (nejčastěji sbírám srdcovky – dalo by se říct, že jsou mojí srdcovou záležitostí :o), nafotila jsem si rybářské lodě na horizontu, jejichž motory jsou v ranním tichu slyšet až na pláž, a neskutečně jsem se kochala všeobecným klidem a mírem. Tyhle ranní procházky nepokrytě miluju, líbí se mi, že nikde není ani živáčka, až na občasné postarší Italy, co vás zdvořile a s úsměvem pozdraví, když se na pláži míjíte :o). Líbí se mi ta klidná, ničím nerušená příroda, která jako by vás pustila nahlédnout za závoj svých tajemství, když potkáváte racky velké jako husy a všelijaké jiné živočichy, které potom během dne davy turistů z pláže vyženou. Je to takové prchavé souznění s přírodou, které mě neuvěřitelně dobíjí :o). Nakonec během mé procházky spadlo i pár kapek, zatímco sluníčko nad mořem dál svítilo, takže když jsem při svém návratu potkala na pláži naše, šli jsme kvůli dešti raději zpátky na apartmán.

Odpoledne jsem se pak v klidu vykoupala v moři, protože dítě unavené z ranního brzkého vstávání (vyrazili prý nakonec k moři chvíli po mně) usnulo jako špalek. Navzdory vlnám jsem si tak užila celkem pěkné plavání, protože vlny bouřily hlavně u břehu, zatímco vzadu dál od pobřeží už bylo moře mírnější :o). V podvečer jsme pak vyrazili na procházku na hlavní třídu via Trieste k bankomatu a na zmrzlinu do gelaterie Casa di Ludo. V rámci pěší procházky jsme zvládli obejít i pár obchodů a kromě úžasného italského balzámu po opalování, který jsme znali z dovolené dobrých deset let zpátky a který skvěle zabírá na spáleniny od slunce, jsem si pořídila i jedny moc pěkné fialovo-tyrkysovo-svítivě oranžové žabky za šest euro a z obojího jsem měla opravdu velkou radost :o). Mimochodem v loňském roce jsem se stihla slušně opálit ještě před začátkem prázdnin, jak jsem jezdila po samých výletech, což je na moje poměry co říct, ovšem vyžehnutých pásků od žabek se mi zbavit nepodařilo :o)

Úterní ráno pak bylo ve znamení bouřkových mraků, ty už byly vidět ve vnitrozemí nad kopci v pondělí večer, ale ráno před východem slunce se blýskalo ve shluku oblak nad mořem připomínajícím hřib, kdy v onom velkém mraku lítaly blesky jeden za druhým, čímž jsem se chvíli kochala z balkonu našeho apartmánu a byla jsem na vážkách, jestli vůbec jít dolů k moři, ale nakonec jsem si řekla, že když už jsem vzhůru, půjdu to zkusit s tím, že vrátit se můžu kdykoli :o). Na pláži foukal docela silný vítr a bylo poměrně chladno, až jsem na moment zvažovala, že se vrátím zpátky, ale pak jsem si tak nějak zvykla a nechala jsem se pohltit podívanou na rozbouřené moře – takhle velké vlny jsem v Itálii naposledy viděla, když jsme tam byly na dovolené v září a bylo hnusně. V konečném důsledku jsem toho v úterý ráno moc ale nenachodila a spíš jsem se zasekla na jednom dobrém lovišti, kde jsem se s mořem přetahovala doslova o každou mušli, neb jak byly velké vlny, v písku na pláži moc lastur nebylo a moře je všechny tahalo zpátky, což by byla škoda, protože jsem takhle vylovila z vln spoustu krásných křídlatek a zavinutců, nehledě na to, že mě ten lov bavil a fakt jsem si to užívala, přičemž každý úlovek mi neskutečně zvedl náladu :o)

V úterý dopoledne pak byly na palmové promenádě trhy, kde jsem si koupila jedny super celočerné "turecké" kalhoty s průstřihy na vnějších stranách (za deset euro :o) a jedny černé šaty s barevným vzorem ve stylu Desigual, které se mi líbily, ale za 18 euro se mi zdály dost drahé, takže jsem u nich chvíli váhala (aniž bych tím něco sledovala), až nám trhovec slevil na patnáct a tomu už se nedalo odolat :o). Po obědě jsem si chvíli četla a pak jsem si chtěla sepisovat své cestovatelské poznámky, jenže se přihnala bouřka s nefalšovanou průtrží mračen, kdy lilo jako z konve (nebo jako když pustíte sprchu), a s bezprizorním dítětem vedle to samozřejmě moc nešlo, protože se mě pořád na něco ptalo, takže jsem vytáhla stolní hry a v různě obměněném složení jsme až do večera hráli Prší a Černého Petra, Člověče nezlob se, párkrát pexeso a jednou dokonce Scrabble :o). Navečer jsem pak jen odběhla dolů na recepci vypůjčit dvě kola na středeční ráno, kdy jsme se s taťkou chystali na cyklovýlet, jinak jsme u her vydrželi asi až do devíti večer.

Ve středu 26. července 2017 ráno jsme si s taťkou zase přivstali na východ slunce (budík jsem měla na 5:15, ale asi by stačilo vstávat i v 5:30, přeci jen jsme to měli na pláž co by kamenem dohodil :o). Konečně bylo úplně jasno, takže jsme byli svědky toho, jak sluneční kotouč pozvolna vykukuje přímo na obzoru nad mořem, mělo krásnou zlatou aureolu, no prostě nádhera :o). Mezi focením jsme si posbírali i něco málo mušlí a pak jsme se vrátili k rezidenci do garáže pro kola (č. 10 a 11 :o). Ve středu jsme pro změnu vyrazili palmovou promenádou podél pobřeží na sever a projeli jsme celé sousední letovisko Alba Adriatica (od jedné cedule k druhé :o), kde taťka vzpomínal na naše minulé dovolené a hledal ulice, hotely a další orientační body k apartmánům, kde jsme byli kdysi dávno ubytovaní (takových 10 let zpátky). Vyjížďka to nebyla nic moc, spíš takový výlet pro sport než pro kochání (jen samé budovy rezidencí a hotelů :o(, jedinou zajímavostí jsou piniové háje, které zhruba uprostřed letoviska nahrazují palmovou promenádu a které hezky voněly jehličím a borovicemi jako lesy u nás :o). V loňském roce to byla moje první jízda na kole, a i když to byl ze začátku zase trochu nezvyk, oklepala jsem se docela rychle a troufla jsem si pak i na focení za jízdy, což byl lehký adrenalin :o). Cyklostezka byla v brzkou ranní hodinu skoro liduprázdná, takže se šlapalo opravdu dobře a měla jsem ze sebe díky tomu hned lepší pocit, jakože se trochu hýbu :o)

Po snídani jsme pak vyrazili k moři (krátce před desátou :o), protože svítilo sluníčko a bylo hezky, a i když bylo moře po bouřce z předešlého dne dost studené, řekla jsem si, že se nám dovolená nebezpečně krátí a je třeba využít pěkného počasí, dokud je (zvlášť když se člověk dostane k moři jednou za dva roky :o(, takže jsem tam skočila a aspoň chvíli si zaplavala :o). Po obědě se pak zase zatáhlo a až skoro do večera se honily mraky, takže jsme na pláž už nešli a strávili jsme další odpoledne hraním karet a ostatních společenských her, i když musím říct, že bych bývala i docela spala – asi na mě začínalo být znát to ranní vstávání, ale říkala jsem si, že spát můžu doma a ne u moře, takže jsem se radši křísila ledovou kávou (resp. v mém podání spíš studenému mléku s kávou, které jsem vloni poměrně holdovala :o). Kolem čtvrté odpoledne jsme si nicméně neodpustili procházku na via Trieste na zmrzlinu (a k bankomatu pro další hotovost :o), abychom se aspoň trochu protáhli.

Na čtvrteční ráno jsme měly s mamkou budíka na půl šestou ráno, že půjdeme k moři na východ slunce a sbírat nějaké ty mušle, aby mělo dítě s sebou na památku, ale výprava nám trvala nějak déle, a tak jsme ho nestihly úplně od začátku – sluneční kotouč byl už asi půlkou nad vodou. Nicméně i tak to účel splnilo a mamka nezapomněla fotit líbivé obrázky i na mobil, abychom pak mohli poslat pohlednici přes aplikaci České pošty (to byla další atrakce pro zapojení dětského účastníka zájezdu :o). Dopoledne jsme pak zase kolem desáté vyrazili k moři, takže jsem si opět chvíli zaplavala, i když navzdory jasnému slunečnému počasí trochu pofukoval vítr a voda byla ještě pořád celkem studená. Po obědě jsme se pak k moři vrátili, chvíli jsme brouzdali, a protože byla voda teplejší než dopoledne, vydržela jsem tam docela dlouho :o). No a navečer jsem si dokonce mohla i chvíli v klidu číst, neb dítě nám zůstalo viset na Wi-Fi, která je v rezidenci zdarma :o). Nakonec jsme se už tradičně prošli na zmrzlinu do Casa di Ludo na via Trieste, koupili jsme v krámku na protější straně další lahvičku balzámu po opalování, chvíli jsme se zasekli u jednoho z plážových barů, kde zrovna probíhala hodina zumby lektorovaná excentrickým černochem s dredy, a po vyčištění zubů šli do hajan :o)

V pátek 28. července 2017 ráno jsme zase vstávali v půl šesté a kromě východu slunce jsme vyrazili na kolech do přístavu v Giulianově (sluníčko už stejně bylo zase venku z vody, takže jsme udělali jen pár fotek a frčelo se). Tentokrát s námi jela kupodivu i mamka (aneb na něco je dobré mít s sebou na dovolené dítě), která prý seděla na kole po dlouhých 45 letech, a i když jí trochu dělalo problém ovládání brzd na řídítkách a ne na šlapkách a zastavování obecně, zvládli jsme to bez karambolu :o). V přístavu taťka čekal u zamčených kol a my jsme se prošli pěšky k majáku. Napráskala jsem zase spoustu fotek, protože přístav v Giulianově je moc krásný, stejně jako letovisko jako takové (zhruba uprostřed nádhernou palmovou promenádu s balustrádami, kterou se mi bohužel nepodařilo vyfotit, neb jsme kvůli mamce omezili zastávky v průběhu cesty na minimum :o)

Po návratu jsme zašli nakoupit, nasnídali jsme se a kolem půl jedenácté jsme šli k moři, kde jsme s mamkou dobrou hodinku brouzdaly (při procházce jsme viděly docela zblízka i takové ty velikánské racky, kteří byli strašně vtipně vyřádkovaní v šiku přesně kopírujícím stín, ale než jsem je stihla vyfotit, uletěli mi :o) a pak jsme si šli i do vody, i když o plavání se nedalo moc mluvit :o(. Odpoledne ale dítě vysílené ranním brzkým vstáváním usnulo, a tak jsem po třetí hodině vyrazila na pláž sama a krásně a v klidu jsem si zaplavala. Voda byla teploučká, a byť byly celkem vlny, s proudem, tedy po směru vln se plavat dalo, pak jsem se vždycky vrátila pěšky po pláži a takhle pořád dokola :o). Po hodině plavání jsem se vrátila na apartmán, kde jsem narazila na zbytek naší party chystající se taky vyrazit k moři, takže jsem se jen převlekla do suchých plavek, znovu jsem se natřela opalovacím krémem a šla jsem napřed zpátky na pláž, že si po cestě ještě odběhnu nafotit palmovou promenádu za sluníčka (v podvečer, kdy jsme tam obvykle chodili, už byla vždycky taková "smutná" :o). U moře jsme se pak sešly jen s mamkou, že prý zbytek jít nakonec nechtěl, a tak jsme chvíli korzovaly a pak jsme si i zaplavaly, načež nám taťka přivedl dítě (dopoledne si s ním vydržel hodinu házet s míčem v moři, zatímco jsme s mamkou korzovaly, za což má dodnes můj obdiv, ale byl z toho asi trochu přetažený a odpoledne pak k moři ani nechtěl), takže jsme ve vodě ještě chvíli vydrželi a do rezidence jsme se vraceli až kolem šesté. Večer jsme se prošli na zmrzlinu k bližšímu plážovému baru Antares a při té příležitosti jsme omrkli i stánky na cyklostezce nabízející nejrůznější blbinky jako tisíc a jeden druh fidget spinnerů (aneb nikdy bych nevěřila, že je to vážně mezi dětmi takový hit, kdybych to neviděla na vlastní oči :o(. Já jsem si tam nakonec koupila další "vakovou" tašku, co tak ráda nosím na pláž, a to fialovou s lebkami (lepší vzor nebyl) za 15 euro, protože vypadala, že je z lepšího materiálu než ta moje dosavadní, která uvnitř strašně chlupatí, takže pak z béžových šoulečků obírám pouzdro na foťák celý následující rok :o(

No a sobota 29. července 2017 byla odjezdovým dnem, takže to jsem si nemohla nechat ujít své tradiční poslední rozloučení s mořem a nastavila jsem si budík na 5:20, abych stihla východ slunce pěkně od začátku :o). Šla jsem sama, bylo krásně jasno, takže sluníčko vylézalo přímo nad mořem, což byla nádhera :o). Zase jsem nasbírala pár mušlí a k nim dokonce i jednu perlu (sice korálek, ale stejně :o) a užila jsem si opravdu hezkou vycházku, ze které se mi ani nechtělo zpátky :o(. Mimochodem loňská dovolená byla prozatím rozhodně rekordní v tom, kolikrát jsem vstala brzy ráno na východ slunce (šest ze sedmi rán :o), za což určitě částečně může i to, že to byl jeden z mála okamžiků, kdy jsem si mohla pro sebe urvat aspoň chvilku o samotě a hlavně v klidu (rozuměj: bez dětí) strávenou pěkně podle svého :o). Jinak si při svých sólových ranních vycházkách většinou s mořem i povídám (zpravidla teda jen v duchu :o) a vždycky bůhvíproč v mužském rodě – dohaduju se s ním o mušle nebo ho chlácholím, když moc hartusí vlnami, a občas si zkrátka jen tiše pobrukuju melodii, která mi z předchozích dní uvízla v hlavě. Obecně vzato se ze mě na dovolené stává jiná bytost a upřímně řečeno tu absolutní svobodu, kdy odhodím i podprsenku (byť mi to vždycky ze začátku připadá jako nestydatost, ale je to tak neskutečně pohodlné :o) a je mi jedno, jestli jsem učesaná nebo ne, jestli nevypadám směšně, když po ránu lovím z moře lastury, nebo že se mi na bradě z opalovacího krému udělalo akné :o), protože jsou kolem mě jen samí neznámí lidé, u nichž si nemusím dělat starosti, co si o mě asi pomyslí, naprosto a nepokrytě miluju. Možná lze dokonce říct, že teprve o dovolené se stávám nefalšovaně sama sebou :o)

Každopádně v sobotu 29. července 2017 ráno mě po návratu čekala už jen snídaně, dobalit zbytek věcí (dost jsem toho stihla sbalit v pátek v poobědové pauze) a hurá na cestu :o(. Vyráželi jsme v devět ráno a už v půl sedmé ráno v neděli jsme byli doma v Českých Budějovicích. Jízda byla ale mírně hororová, dítě si sice koupilo na první pumpě sluchátka a až do konce cesty bylo jako pěna, takže v tomhle ohledu by to byla pohoda, neb jsem si mohla v klidu číst, ale taťka odmítal pustit kohokoli jiného za volant a odřídil celou tu štreku de facto sám, což bylo zejména v brzkých ranních hodinách hodně nepříjemné, protože byl evidentně unavený, ale na naše narážky, že už někde konečně zastavíme, abychom se prospali, jen nevrle odpovídal, že ještě není unavený a chce dojet na odpočívadlo k Mondsee :o(. Můžu vám říct, že obvykle se v autě nebojím, ale tohle bylo už hodně za hranou, protože jsme byli všichni k smrti utahaní (bráno podle sebe, a to jsem ani neřídila) a noční dálnice není zrovna nejvhodnějším místem, kde si hrát na hrdinu :o(. Naštěstí se nakonec nic nestalo a dojeli jsme v pořádku, ale byla jsem odhodlaná se na příští dovolenou raději vyprdnout, než si podobnou jízdu ještě někdy zopakovat :o(. Překvapivě si taťka nechal na letošní dovolenou domluvit a cesta probíhala v pohodě – díkybohu za to :o)